Když jsem byla malá, neuměla jsem si představit život bez maminky, bez rodiny, bez našich psů, bez našeho domu, kamarádů ve škole.
Jak jsem rostla, bydlení se měnilo, psi se utráceli, kamarádi se stále střídali a nakonec jsem přišla i o část rodiny.
Když mi bylo 17let, přišlo to nejlepší co se mi v životě stalo a dodnes bych to nevracela. Byla nucena se osamostatnit od všeho zbývajícího-matky a malého bratra. Někomu to přijde smutné, ale pro mne a moji sestru to bylo vysvobození, i když bych si to zpětně hlavně pro ni přála za trochu jiných podmínek.
Začal mi nový život-noví přátelé, nové bydlení, nové kamarádky, nové lásky. Už jsem to tady psala, jsem člověk, který nesnáší změny a jsem nervozní, když vše není na svém místě, at se to týká jídla v ledničce, botů v botníku, zboží v supermarketu, počasí za oknem, urovnaného polštářku, jistoty v životě..
Časem člověk zjistí, že rodinu si nevybereme, ale přátele ano. Někdy jsou to ti správní, jindy ne. Ti také přijdou a odejdou. Pak potkáváme lásky. Ty už jsou složitější, tam to bolí a moc. Nejde říci zda jsou správné či nesprávné. Spíše bych to rozdělila na výhodné, bezhlavé, zábavné, oddané, zničující, čekající, bezohledné, spalující, nevděčné a? Navždy..
Tyhle všechny jsem zažila a některé ty pocity patřily ve většině jedinému člověku.
Pak máte své dny, kdy si uvědomíte, že to co cítíte vy asi úplně tak nemusí vždy cítit ten druhý. On si totiž člověk velice rád namlouvá, že je chtěný, víme? Obzvlášt když je sám. A touží po rodině, zázemí. Pak po vašem uvědomění přijde potvrzení ze strany toho druhého.. Co pak? No bud se můžeme zhroutit, porvat se s tím po svém a nebo si uvědomit zákon starý, jako je lidstvo samo.
Lidé totiž přicházejí a logicky, někteří z nich s námi nezůstanou věčně a časem prostě odejdou. Ne na věčnost, ale z našich životů.
Můžete je potkávat, víte o nic od přátel, ale už jsou pryč. Na vás je to tomu člověku dovolit, aby odešel.Odešel z vašeho života, odešel z vašeho srdce, protože pokud to neuděláte, vy nemáte možnost jít dál.. Představa, že se třeba za deset let potkáte s novými rodinami je šílená a nemyslitelná. Představa že ten člověk dýchá jiný vzduch než vy vás ničí. Ale musíme se s tím smířit.
Už ten moment, kdy si uvědomíte jak se věci mají je velkým krokem kupředu. Bolí to, hroutí se vám život. Ale víte, já věřím v osud. Nejen v tom smyslu, že vše zlé je k něčemu dobré. Ale předebším věřím tomu, že ke každému člověku na naší planetě existuje ideální partner. něco jako druhá polovina duše. Pak jste jeden člověk. Malý problém je v tom, že zároven věřím tomu, že toho člověka nemusíme potkat hned, ale třeba ve čtyřiceti. Do té doby se nějak protloukáme, vztahy, životem. Nestyďme se si přiznat, že ten život není úplně dokonalý, pokud jej nemáme s kým sdílet. I ten sebevětší drsňák má občas slabou chvilku a i nejzapřísáhlejší feministka se občas jednoduše potřebuje přitulit.
Děkuji těm z vás, které se mnou prožíváte poslední týdny, člověk si vždy myslí, že už bude dobře a pak se to nějak nepovede. Zároven vidím, že ve své situaci nejsem sama, svěřujete se mi s vašimi trablemi a já si toho od vás moc vážím.
.jpg)
